Kdo řídit druhé nechá život svůj,
ten podřízeným bude stůj, co stůj,
dokud nenajdeme své vlastní Já,
budeme jen tím, kdo křivdy zažívá.

Nikdo nemůže čekat zlepšení,
když hlavu má plnou trápení.
Tehdy vůbec nic se nezmění,
když životním stylem je soužení.

Vše je jen věcí rozhodnutí,
není nikdo, kdo nás nutí,
my sami jsme strůjci svého života,
však ke změnám chybí nám mnohdy ochota.

Raději na druhé svalujeme vinu,
než abychom rozhodli se k činu.
Raději se vymlouváme
a svou vinu druhým podsouváme.

Chybí nám zodpovědnost za naše Bytí,
vadí nám, když jiným slunce svítí.
Lapeni v matrixu bojíme se pravdu znát,
bojíme se rady druhých poslouchat.

Chybí nám víra v sebe i Boha.
proto děláme stejné chyby znova.
Když šanci znovu dostáváme,
jen na staré křivdy vzpomínáme.

Odmítáme z kruhu vystoupit,
co kdyby nám bylo líp,
to raději jistotu starých bolestí,
než život v neznámu a radosti.

Máme však stejné možnosti,
všichni jsme lidské bytosti,
kterým byl dán života dar,
však využít to umí jen lidí pár.

A já se ptám,
co ke změně brání nám,
proč ulpíváme v minulosti,
proč neřekneme dosti?

Proč strachy v sobě živíme
a sny si jen málo plníme?
Vždyť v hojnosti můžeme tu žít,
stačí jen svým strachům se postavit.

Nelpět na pocitech svých starých zklamáních,
hledat nová poznání,
dát Lásce prostor k životu,
stačí jen projevit ochotu.

autor: Míša Havierniková