Očkovanie, jeho riziká a hranice účinnosti

Tiskové prohlášení k přednáškám Dr. Schneibner v ČR a SR

Ve dnech 22.10.2007 v Praze a 23.10. v Brně se uskutečnily přednášky Dr. Viery Scheibner, PhD. na téma  "Očkování, jeho rizika a hranice účinnosti."  Vědkyně Viera Scheibner. prostudovala přes 100  tisíc stránek lékařské literatury o očkování. Výzkumem očkování a jeho účinků se začala zabývat v roce 1986 poté, co při monitorování dechu kojenců zpozorovala zástavy dechu ( apnoe a hypoapnoe), jenž nastávaly pouze v určitých kritických dnech.  Při tomto výzkumu pracovala s monitorem dechu Cotwatch, který vynalezla spolu se svým manželem. Monitor zaznamenával 24 hodin denně  kvalitu dechu přibližně 4 000 kojenců od narození až po několik měsíců. Dr. Scheibner vypozorovala, že po dobu přibližně 8 týdnů po narození  dýchaly všechny pozorované děti bez výjimky normálně ( tj.alarm monitoru indikující zástavy dechu se nezapnul) . Přibližně po 8 týdnech se však začaly u všech kojenců objevovat dýchací potíže. Dr. Scheibner pídící se po příčinách tohoto jevu zjistila, že  kojenci byli v  kritický den (či den předtím) očkováni (zpravidla vakcínou DaPT - tj. vakcína proti záškrtu, černému kašli a tetanu) . K zástavám dechu docházelo kromě 1-2.dne po očkování ještě nejčastěji mezi 5-7.dnem a přibližně 16.den po očkování.  Tato časová shoda Dr. Scheibner přesvědčila, že dýchací problémy kojenců jsou způsobeny očkováním. Dr. Scheibner se poté pustila do rozsáhlého výzkumu o příčinách náhlých úmrtí kojenců  ve spánku ( tzv. SIDS, čili Sudden infant death syndrom). Výsledky pátrání byla šokována - téměř všechny záznamy vztahující se k SIDS, které v lékařské literatuře našla, indikovaly podezřele nápadnou časovou shodu očkování a úmrtí kojenců (tj. smrt kojenců nastávala zpravidla 1-2 nebo 5-7.den po očkování). Podle Dr. Scheibner tak zástavy dechu po očkování vysvětlují syndrom náhlého úmrtí kojenců ve spánku. Tento názor podpořila důkazem z historie, kdy v roce 1975 došlo v Japonsku  k přesunutí začátku očkování až po 2.roce věku dítěte, po čemž okamžitě následoval přesun Japonska ze 17.místa na 1.místo v řebříčku nejnižší kojenecké úmrtnosti na světě.

Dr. Scheibner se dále podrobněji věnovala výskytu černého kašle (pertusse) u očkovaných a neočkovaných kojenců. Na lékařsky zdokumentovaných případech prezentovala, že se černý kašel často vyskytuje u kojenců, kteří jsou proti němu očkovány (zpravidla acelulární - nebuněčnou vakcínou, která je obecně považována za bezpečnější než celulární), a to nejčastěji v 1.roce života, kdy je černý kašel pro kojence nejvíce nebezpečný.  Na základě tohoto faktu došlo ve Švédsku na 12 let k pozastavení očkování kojenců proti černému kašli. Tato skutečnost umožnila Dr. Scheibner porovnat výskyt černého kašle u neočkovaných kojenců. Výsledky byly opět jednoznačné - u kojenců, kteří nebyli očkováni proti pertussi, se černý kašel do 1.roku života neobjevil. Dr. Scheibner dále zdůraznila, že po 1.roce života, kdy je imunitní systém dítěte již dostatečně vyzrálý, nepředstavuje černý kašel ohrožení na životě. Ba naopak, jeho proděláním dochází k posílení plic a  imunitního systému vůbec.

Dalším tématem přednášky byla dětská přenosná obrna, čili poliomyelitida. Paní doktorka zde vyslovila názor, že toto onemocnění s těžkými následky je důsledek očkování proti různým chorobám, přesněji oslabením imunitního systému, které očkování (podobně jako antibiotika) způsobuje. Při dobrém fungování imunity je polio z 99,9% asymptomatické (bez viditelných projevů a tedy i bez paralýzy). Jako příklad použila Omán, kde se před rokem 1988 obrna nevyskytovala, ale po zavedení očkování se v tomto roce objevilo 118 případů obrny. Dr. Scheibner dále citovala v literatuře podrobně popsaný případ kontaminace orálních vakcín proti obrně opičím virem SV40 (o kterém je známo, že v lidském těle způsobuje rakovinu), které byly následně použity při masovém očkování v Africe. Viera Scheibner též upozornila na irelevantnost oficiálních statistik Světové zdravotnické organizace (WHO), neboť zde nejsou zahrnuty všechny případy onemocnění obrnou po očkování, nejsou hlášeny všechny nežádoucí účinky vakcíny či změny v diagnostice obrny po zavedení očkování atd.
Dr. Scheibner dále poukázala na toxicitu očkovacích látek, které proto, aby fungovaly, musí vždy obsahovat některé z velmi toxických látek (např. rtuť, fenol, formaldehyd, hliník apod.), přičemž neexistuje bezpečné množství těchto látek (tj. jakákoliv dávka může způsobit poškození organismu). Dr. Scheibner též upozornila na skutečnost, že očkováním se zárodky chorob dostávají do těla nepřirozenou cestou, tj. přichází do těla bez kontaktu s pokožkou a sliznicemi, kde při normálním způsobu nákazy dochází k přirozené stimulaci imunitní reakce.

Závěr:
Dr. Scheibner označila očkování ve své podstatě za neúčinné a za jednoznačně škodlivé. Očkování dle rozsáhlého výzkumu Dr. Scheibner imunitu neposiluje, ale naopak oslabuje, přičemž se organismus stává více náchylný k infekčním chorobám (nejčastější jsou záněty středního ucha, respirační onemocnění, angíny apod.) včetně těch chorob, proti kterým se očkuje. Očkováním dochází k nadměrné a nepřirozené stimulaci tvorby protilátek v těle, což zpravidla vede ke vzniku alergií, astmatu,  ale může to vést i  ke vzniku autoimunních chorob jako je leukémie, cukrovka, rakovina. Dr. Scheibner tak považuje očkování za hlavní faktor podílející se na současné epidemii dětské cukrovky, alergií či autismu. Naopak dětské infekční choroby jako jsou např. spalničky, příušnice či zarděnky (pokud se při nich nesnižuje horečka) považuje Dr. Scheibner za přínosné, protože jejich prodělání nejenže poskytuje celoživotní imunitu, ale dle dostupných lékařských záznamů též přispívá k prevenci mnohých civilizačních chorob včetně rakoviny.